Žít
Tak tedy člověk,ten má jméno,příjmení,barvu hlasu,očí,vlasů,má svou povahu,chování,zlozvyky a spousty dalších jemu specifických vlastností,které má jen on a je tudiž jedinečný a originální.Může být podobný ale do všech detailu nikoliv.Ten možná ubohý feťák se chce stát tím jedinečným a originálním člověkem,který nekrade,vědomně sám sobě neničí zdraví a občas,tak jako každý z nás,ty i já udělá chybu.Ovšem málokdo si tu chybu přizná a ti co se za ní omluví nebo se jí snaží napravit,nemá snad ani cenu počítat.Možná se na začátku ten ubohý feťák přidá mezi ně a zasloužil by si to víc,než kdokoliv jiný.Jenže kde začít,když je těch chyb za tu dobu opravdu hodně.Přeci sám u sebe a jeho největší chybou byl loutkař.Toho ale ze sebe nedostaneš jen tak,bude tě neustále,nepředstavitelně bolestivě tahat za provázky,nutit tě hrát a ty musíš vydržet nehrát to divadlo tak dlouho,dokud ho to neomrzí a sám neodejde.Ten možná ubohý feťák ikdyž věděl,že ho tohle čeká,vzal všechny vstupenky,co měl ještě schované,jednoduše je roztrhal a zahodil do řeky.S pocitem neuvěřitelného štěstí a odhodlání se rozhodl napravit druhou chybu,která ho svírala dnem i nocí,když v tu chvíli zrovna nehrál představení.Byla to jeho bývalá dívka,kterou kvůli loutkaři opustil.Vydal se k jejímu domu a cestou vzpomínal na všechny ty překrásné a nenahraditelné chvíle,kdy byli ještě spolu.Když konečně došel k jejímu domu napadlo ho,co když už o jeho omluvu nebude stát,co když je už moc pozdě napravit tuhle chybu.Jak ale bylo napsáno již ze začátku,na omluvu a odpuštění je v srdci vždy místo a na světě čas.Po tom co si tohle zopakoval v hlavě se zhluboka nadechnul a udělal první krok,ke své vlastní vinou ztracené lásce.Udělal druhý,se slzami v očích jak je na sebe pyšný,že tohle dokázal.Avšak v tom třetím ho zastavil právě ten nejvíc ubohý někdo.Řidič auta,které jelo nepevolonenou rychlostí,bez rozsvícených světel a v proti směru ho srazilo na přechodu pro chodce.Těď kdysi možná ten ubohý člověk bezhybně sedí nahoře s nepopsatelným výrazem ve tváři a jako zkamenělý se do nekonečna dívá na to místo,kde mu chyběl jen jeden krok k tomu začít úplně nový život.A jak tohle všechno vlastně vím,sedím totiž vedle něho a dívám se o křižovatku dál.
Tak tedy člověk,ten má jméno,příjmení,barvu hlasu,očí,vlasů,má svou povahu,chování,zlozvyky a spousty dalších jemu specifických vlastností,které má jen on a je tudiž jedinečný a originální.Může být podobný ale do všech detailu nikoliv.Ten možná ubohý feťák se chce stát tím jedinečným a originálním člověkem,který nekrade,vědomně sám sobě neničí zdraví a občas,tak jako každý z nás,ty i já udělá chybu.Ovšem málokdo si tu chybu přizná a ti co se za ní omluví nebo se jí snaží napravit,nemá snad ani cenu počítat.Možná se na začátku ten ubohý feťák přidá mezi ně a zasloužil by si to víc,než kdokoliv jiný.Jenže kde začít,když je těch chyb za tu dobu opravdu hodně.Přeci sám u sebe a jeho největší chybou byl loutkař.Toho ale ze sebe nedostaneš jen tak,bude tě neustále,nepředstavitelně bolestivě tahat za provázky,nutit tě hrát a ty musíš vydržet nehrát to divadlo tak dlouho,dokud ho to neomrzí a sám neodejde.Ten možná ubohý feťák ikdyž věděl,že ho tohle čeká,vzal všechny vstupenky,co měl ještě schované,jednoduše je roztrhal a zahodil do řeky.S pocitem neuvěřitelného štěstí a odhodlání se rozhodl napravit druhou chybu,která ho svírala dnem i nocí,když v tu chvíli zrovna nehrál představení.Byla to jeho bývalá dívka,kterou kvůli loutkaři opustil.Vydal se k jejímu domu a cestou vzpomínal na všechny ty překrásné a nenahraditelné chvíle,kdy byli ještě spolu.Když konečně došel k jejímu domu napadlo ho,co když už o jeho omluvu nebude stát,co když je už moc pozdě napravit tuhle chybu.Jak ale bylo napsáno již ze začátku,na omluvu a odpuštění je v srdci vždy místo a na světě čas.Po tom co si tohle zopakoval v hlavě se zhluboka nadechnul a udělal první krok,ke své vlastní vinou ztracené lásce.Udělal druhý,se slzami v očích jak je na sebe pyšný,že tohle dokázal.Avšak v tom třetím ho zastavil právě ten nejvíc ubohý někdo.Řidič auta,které jelo nepevolonenou rychlostí,bez rozsvícených světel a v proti směru ho srazilo na přechodu pro chodce.Těď kdysi možná ten ubohý člověk bezhybně sedí nahoře s nepopsatelným výrazem ve tváři a jako zkamenělý se do nekonečna dívá na to místo,kde mu chyběl jen jeden krok k tomu začít úplně nový život.A jak tohle všechno vlastně vím,sedím totiž vedle něho a dívám se o křižovatku dál.
