Ahojky lidičky,můj příběh je asi jeden z mnoha, ale každopádně je to docela dobrý příklad, jak to ve světě drog může dopadnout.Je mi 25 a svůj příběh píšu v době, kdy ještě nejsem tak úplně v poho, ale doufám, že se to co nejdříve změní. Začala jsem v mých 18 letech nejdřív jsem hulila zkoušela jsem prášky a dokonce i touluen, prostě snad všechno co šlo. Pár měsíců před narozkama jsem si dala poprví piko, byl to opravdu fofr, bylo to zvláštní hlavně v mým případě, protože perník jsem si šňupla přibližně tak dvakrát a hned potom jsem si začala píchat, nejdřív samozřejmě s pomocí mých zkušenějších " kamarádů" a později po každodenním trénování už sama. Brala jsem dost často nakonec už každý den a hlavně jsem se často nemohla ubránit překopnutí jako by mě něco nutilo být v tom svinstvu až po kolena. Píchála jsem si zhruba 4 roky a mezitím jsem přišla snad o vše o co se přijít dá. Týden před maturitou jsem utekla z domova na maturitě jsem se samozřejmě ani neukázala, naši o mě asi 4 měsíce nevěděli vůbec nic, to už jsem byla plnoletá, takže jim nezbilo nic jiného než čekat.Dva roky jsem bydlela zkoro na ulici, vědšinou po bytech. Na to co jsem za tu dobu prožila dom smrti nezapomenu, ráda bych Vám popsala pár situací, ale myslím že vědšina z nás co tín taky prošli už ví. Pár lidiček mezi tím umřelo pár se ztratilo za mřížemi od cely, která se jim hned tak neotevře a já mezi tím padala hloub a hloub. Nakonec jsem byla ráda , když jsem se zmohla na to si jít sehnat další píchanec. Naštěstí po tom všem mi přesto jeden člověk na celičkym světě přece jenom zbyl, byl to můj tatínek, moje naděje a světlo mýho života. To on mi podal pomocnou ruku, to on mi dodal odvahu a sílu s tím bojovat. Teď je mi hrozně líto,co vše se mnou musel prožít, ale vím, že i když má člověk jen jediného človíčka, kterému na něm záleží, ráno opět vyjde slunce.