Jdi na obsah Jdi na menu
 


Skončíš až budeš chtít? Nebuď naivní.
 Ať si říká kdo chce co chce, perník je zákeřná svině, která se jeví ze začátku jako super zábava na celej večer, ale potom, až si uvědomíš že bez toho nemůžeš být tak si skoro nasereš do kalhot...
 Kde je najednou ta doba, kdy se člověk v pátek opil, v sobotu vysmažil a v nedělu spal? Kde to je všecko to pěkný? Smáli sme se jak malý děcka každé kravině.A po pravdě sme byli aj malý děcka...Mě bylo 16 a ostatním tak nějak kolem. Podle rodičů slušná holka, která se dobře učí, taková naivita. Chudáci, kdyby jen věděli. Snad vždycky, když sem došla vysmahlá dom sem si říkala KDYBYS JEN VĚDĚLA MAMI, NEUKLIZENEJ POKOJ BY PRO TEBE BYL TEĎ TO NEJMENŠÍ...
 Kdy se to všecko zvrtlo? To nikdo neví. Najednou nikdo nebyl kámoš. Všichni byli už jen kámoši s fetem. Sice sme se spolu bavili a byla aj sranda, jenže každodenní téma byly vály. Kde to sehnat? Kdo pro to pojede? Nebo jak sme se vysmahli včera nebo předevčírem... Skoro každodenní čekání a netrpělivost jestli někdo dojede a jestli něco bude. Blbá nálada, jakmile se vaříči někde sekli a nedojeli...
 Přísahy, že se končí. Nikdo to nikdy nevydržel víc jak 2 týdny. Je toho moc. Moc feťáků "kamarádů", moc dealerů a moc vařičů. Každéj den někdo volá, jestli něco nechceš. Dá se takhle přestat? Nedá to je jasný. Porušení různých přísah nás dohnalo k nepřátelství. Každém si říkal o tom druhým, že je to tupej feťák a nic nevydrží, ale nikdo se nedíval na to, že sám to už několikrát porušil.
 A pak se to stalo. Známí aj neznámí- sebevraždy, bouračky v autech. Najednou toho bylo nějak moc. A já která sem se nikdy za celej svůj život nesetkala se smrtí někoho blízkýho, sem ztratila 2 kámoše což mě položilo. Fet je zabil dřív než je to stačilo úplně zhuntovat. Zabili se při autonehodě. Do teďka se divím, že to policajti nezjistili, že byli na kopaní a nebo to zjistili ale nešli s tím ven. Strach ze smrti a "konečná" přísaha, že končíme. Jenže ono zas. Jak je to možný? Jak toto skončí? Když ani smrt nás nezastaví? Myslela sem, že nějakej velkej šok mě z toho jednou určitě dostane. Ale ono nic. Teď nesmažím asi týden. Týden a pořád na to myslím. Nebudu říkat, že sem definitivně skončila. Nemá to cenu říkat, když nevidím do budoucnosti. Prostě se budu snažit. Hlavně se musím odvázat od těch lidí. Od bývalých opravdových kamarádů a to je asi to nejtěžší, už nikoho jinýho totiž nemám...